Privatizace v Česku v 90. letech: co kupónová metoda dokázala a co ne

V roce 1990 patřilo v Československu téměř všechno, co vyrábělo, prodávalo nebo půjčovalo peníze, státu. Do konce desetiletí už většina z toho státu nepatřila. Změna byla rychlá a metody natolik neobvyklé, že se dostaly do učebnic v zahraničí. V české politice, v beletrii i v rodinných příbězích lidí, kterým se dostaly akcie továrny, jež později zmizela, se o nich dodnes diskutuje.

Pokud tady podnikáte, kupujete byt nebo pracujete pro starou firmu, devadesátá léta vysvětlují hodně z mapy vlastnictví. Následující text shrnuje hlavní kroky, aniž by se přiklonil na některou stranu.

Výchozí bod

Komunistické Československo mělo jednu z nejvíce státem ovládaných ekonomik v Evropě. Téměř všechny podniky byly státní, mnohé velké a úzce specializované a ceny byly pevně stanoveny. Po sametové revoluci (viz Sametová revoluce) stála nová vláda před volbou, před jakou stálo jen málo zemí: jak rychle proměnit plánované hospodářství v tržní a komu majetek svěřit.

Soukromý kapitál, který by podniky koupil, neexistoval. Zahraničních kupců bylo málo a byli politicky citliví. A občané čtyřicet let žili v systému, který podle nich vzal majetek jedněm a dal ho státu. Jakýkoli přístup musel odpovědět na všechny tři problémy.

Restituce, malá a velká privatizace

Program měl tři hlavní části. První byly restituce: zákony přijaté v letech 1990 a 1991 vracely původním vlastníkům nebo jejich dědicům majetek odebraný po únoru 1948, pokud to bylo možné. Majetek odebraný před rokem 1948, včetně majetku Němců a Maďarů podle poválečných dekretů, byl většinou vyloučen, což vysvětluje text Benešovy dekrety.

Druhou byla malá privatizace. Obchody, restaurace, dílny a malé podniky služeb se od roku 1991 prodávaly ve veřejných dražbách, kde hlavními zájemci byli občané. Rychle tak vznikla třída drobných soukromých podnikatelů.

Třetí, velká privatizace, se týkala velkých průmyslových podniků. Prodávaly se několika způsoby, včetně přímého prodeje vybranému kupci, veřejné soutěže, převodu na obce a nejznámějšího, kupónového schématu.

Jak kupóny fungovaly

Kupónová privatizace měla dát vlastnictví podniků do rukou občanů. Dospělí obyvatelé si mohli za mírný registrační poplatek koupit knížku investičních bodů. Body pak používali k nabídkám na akcie nabízených společností, buď přímo, nebo je předali investičnímu privatizačnímu fondu (IPF), který je sdružil a akcie nakoupil jejich jménem. Vlny byly dvě, v letech 1992 a 1993 až 1994, a zúčastnila se jich velká část dospělých.

Cílem byla rychlost a spravedlnost. Tehdejší vláda s Václavem Klausem jako vedoucí hospodářskou postavou argumentovala, že rychlá privatizace vytvoří skutečné vlastníky a vyvede politiku z ekonomiky a že čekání na zahraniční investory nebo dokonalé ocenění by trvalo příliš dlouho. Byl tu i politický cíl: vybudovat podporu trhu tím, že se z občanů stanou akcionáři.

Co fungovalo a co ne

V polovině desetiletí byla velká část českého průmyslu v soukromých rukou a tržní hospodářství fungovalo. Nezaměstnanost zůstala nízká, což zastánci zdůrazňují, a malé podniky vzkvétaly.

Slabiny se brzy ukázaly. Většina občanů předala své body investičním fondům a některé fondy ovládaly banky, které samy zůstávaly pod vlivem státu. Řízení společností bylo špatné, manažeři byli málo tlačeni k restrukturalizaci. Menšinoví akcionáři byli chráněni slabě a tunelování, vyvádění majetku z firmy do dalších podniků vlastníků, se stalo synonymem zneužívání. Pravidla kapitálového trhu byla chabá a regulátor cenných papírů přišel pozdě, v roce 1998.

Problémem se stal i úvěr. Velké banky byly privatizovány tak, že stát zůstal velkým akcionářem, a půjčovaly průmyslovým firmám, s nimiž byly spjaty. Kritici tomu říkali bankovní socialismus a mnoho podniků tak zůstalo bez skutečné restrukturalizace.

Krize v roce 1997

V roce 1997 vedl schodek běžného účtu, slabé podniky a tlak na měnu ke spekulativnímu útoku na korunu. V květnu nechala Česká národní banka korunu plavat, čímž skončil pevný kurz, a vláda zavedla úsporné balíčky. Ekonomika se v dalších letech propadla. V listopadu vláda Václava Klause odstoupila uprostřed skandálu kolem financování strany. Krize ukončila představu, že Česká republika provedla hladkou transformaci, a vedla k reformám regulace, insolvenčního práva a bankovnictví. Příběh měny pokračuje v textu Jak funguje režim měnového kurzu koruny.

Zahraniční vlastníci a konec programu

Po roce 1997 vláda změnila strategii a zbývající státem ovládané banky a velké firmy prodala strategickým investorům, z nichž mnozí byli ze zahraničí. Na počátku nového tisíciletí patřily hlavní české banky zahraničním bankovním skupinám a sektor byl stabilní a dobře kapitalizovaný. Dřívější dohoda s Volkswagenem o Škodě Auto, zahájená v roce 1991 a v dalších letech rozšiřovaná, se často uvádí jako privatizace, která se povedla, protože modernizovala podnik a vybudovala export.

Některá aktiva zůstala ve státních rukou. Stát je většinovým vlastníkem energetické společnosti ČEZ (stav k roku 2026; ověřte v oficiálním zdroji) a otázka, kolik by stát měl vlastnit, zůstává živá.

Jak to posoudit

Historici a ekonomové vynášejí různé soudy. Zastánci poukazují na rychlost, vznik soukromého sektoru a odvrácení masové nezaměstnanosti. Kritici na slabé řízení, skandály a pocit mnoha občanů, že výhody připadly několika lidem. Obojí může být pravda a metoda byla zvolena za podmínek skutečné nejistoty.

Dědictví se projevuje v obchodním rejstříku, kde se historie starých společností někdy dá vystopovat do této éry. Pokud děláte prověrku české firmy, která existovala před rokem 2000, počítejte se složitou minulostí. Veřejné rejstříky popsané v textu Obchodní rejstřík v Česku jsou prvním místem, kam se podívat.

Časté otázky

Co byla kupónová privatizace?

Schéma, v němž občané kupovali knížky bodů a používali je k nabídkám na akcie státních podniků, přímo nebo prostřednictvím investičních fondů.

Kdy proběhla?

Ve dvou vlnách, první v roce 1992 a druhá v letech 1993 až 1994.

Co je tunelování?

České slovo tunelování označuje praxi vyvádění majetku z firmy do jiných podniků ovládaných jejími vlastníky na úkor menšinových akcionářů.

Prodala Česká republika své banky?

Ano. Po roce 1997 stát prodal své podíly v hlavních bankách a na počátku nového tisíciletí byly z velké části v zahraničním vlastnictví.