Pražské jaro 1968: reformy, invaze a co přišlo potom

V noci z 20. na 21. srpna 1968 vysílali českoslovenští rozhlasoví pracovníci výzvu, zatímco cizí vojska překračovala hranice. Lidé se probudili do hluku letadel nad hlavou a tanků v pražských ulicích a odpověděli způsoby, které se dodnes vzpomínají: odstraňovali ulicní cedule, aby invazní vojska zmátli, hádali se s mladými vojáky základní služby rusky, malovali hesla na zdi. Pražské jaro, reformní hnutí uvnitř Komunistické strany, trvalo asi osm měsíců. Skončilo za pár hodin.

Datum se učí v každé české škole a stopy střelby jsou dodnes vidět na průčelí Národního muzea. Pomáhá vysvětlit, proč mnoho Čechů nedůvěřuje velkým slibům státu a proč rok 1968 visel nad událostmi roku 1989.

Proč reforma a proč tehdy

V polovině šedesátých let měla československá ekonomika, před válkou jedna z nejrozvinutějších ve východním bloku, potíže. Růst se zpomaloval, plánování bylo neohrabané a spotřební zboží v obchodech špatné. Ekonomové uvnitř strany, mezi nimi Ota Šik, navrhovali některé tržní prvky. Spisovatelé, filmaři a studenti, kteří si užili omezenou kulturní uvolnění, tlačili na víc. Slovenská strana také chtěla větší uznání Slovenska, téma, které vedlo k federalizaci v roce 1969.

V roce 1967 sjezd spisovatelů otevřeně kritizoval vedení. V říjnu studenti demonstrovali za lepší podmínky a policie použila sílu. Pod tlakem vyměnil ústřední výbor v lednu 1968 prvního tajemníka Antonína Novotného za Alexandra Dubčeka, slovenského stranického funkcionáře. Pozadí těchto let popisuje článek Czechoslovakia under communism.

Nejdřív kulturní obrat

Politické jaro mělo kulturní předehru. V šedesátých letech získala československá kinematografie, tzv. nová vlna, mezinárodní pozornost: Obchod na korze získal v roce 1966 Oscara za nejlepší zahraniční film a Ostře sledované vlaky režiséra Jiřího Menzela ho získaly o dva roky později, v roce 1968. Dramatici, básníci a redaktoři časopisů zkoušeli meze toho, co lze vytisknout. Mnozí z těchto umělců reformátory podporovali a mnozí byli potom umlčeni nebo vytlačeni do zahraničí. Režisér Miloš Forman, který byl v době invaze v zahraničí, se do Československa už nikdy nevrátil žít.

Co reformátoři udělali

Reformy přicházely rychle. Cenzura se na jaře uvolnila a v červnu byla zákonem fakticky zrušena, noviny, rozhlas a televize začaly pokrývat témata, která byla zakázána. Oběti procesů z padesátých let byly rehabilitovány. Akční program strany, přijatý v dubnu, slíbil demokratizaci strany a společnosti, větší hospodářskou samostatnost a právní záruky. Dubčekovo heslo pro to znělo „socialismus s lidskou tváří“.

Reformátoři nechtěli opustit socialismus ani Varšavskou smlouvu. Chtěli jiný druh komunismu, s odpovědnými institucemi a větším prostorem pro občanský život. Ale rychlost veřejné debaty znepokojila zastánce tvrdé linie doma i v sousedních zemích. V červnu 1968 zveřejnil spisovatel Ludvík Vaculík manifest Dva tisíce slov, který vyzýval občany, aby reformu dále prosazovali a v případě nutnosti ji bránili proti odporu. Moskva to četla jako výzvu.

Tlak zvenčí

Sovětští vůdci v čele s Leonidem Brežněvem se obávali, že reforma v Československu se rozšíří a oslabí východní blok. Obávali se také o strategickou polohu Československa. Tlak měl podobu vojenských cvičení, veřejných dopisů a schůzek. Jednání na slovenské vesnici Čierna nad Tisou v červenci a konference v Bratislavě na začátku srpna přinesly prohlášení o jednotě, ale sovětské obavy neodstranily.

V noci z 20. na 21. srpna vstoupila do země vojska Sovětského svazu, Polska, Maďarska a Bulharska. Zúčastnily se stovky tisíc vojáků. Východoněmecké jednotky byly připraveny, ale hranici nepřekročily, a Rumunsko odmítlo účast a invazi odsoudilo. Československé síly dostaly rozkaz nekladly odpor, což zabránilo krveprolití, ale znamenalo, že okupace uspěla snadno.

Odpor beze zbraní

Obyvatelstvo reagovalo občanským odporem. Davy se hádaly s vojáky, cedule ulic se odstraňovaly nebo otáčely a rozhlasové stanice se stěhovaly z místa na místo, aby mohly dál vysílat. Dubček a další vůdci byli zadrženi a odvezeni do Moskvy, kde byli nuceni podepsat protokol přijímající přítomnost vojsk. V prvních dnech byli při střetech zabiti a zraněni civilisté; počty se podle zdrojů liší. Budova Českého rozhlasu v Praze a Národní muzeum na Václavském náměstí byly místy těžkých bojů.

Následky: normalizace

V říjnu 1968 dovolila smlouva sovětským vojskům zůstat v zemi dočasně. V praxi zůstala přes dvacet let. Reformní vůdci byli odstraňováni krok za krokem. V lednu 1969 se student Jan Palach upálil na vrcholu Václavského náměstí na protest proti rezignaci a apatii a svým zraněním podlehl. Pohřbu se zúčastnily desítky tisíc lidí a pomník mu stojí poblíž Národního muzea. V dubnu 1969 byl Dubček nahrazen Gustávem Husákem, který vedl proces zvrácení reforem.

Jedna reforma přežila v pozměněné podobě. Od 1. ledna 1969 se Československo stalo federací České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky, což dalo Slovensku část uznání, které požadovalo. Federace trvala do konce roku 1992, příběh pokračuje v článku the Velvet Divorce.

Mnoho členů strany bylo vyloučeno při čistkách, mnoho lidí odešlo ze země a odborníci byli nuceni opustit zaměstnání. Sedmdesátá a osmdesátá léta se nazývají normalizace a vzpomíná se na ně jako na dobu konformity a mlčení.

Význam roku 1968

Pro Čechy znamená rok 1968 několik věcí najednou. Je to okamžik, kdy režim ukázal, že se zevnitř reformovat nedokáže, čímž skončily naděje mnoha lidí ve straně. Je to lekce o mezích autonomie malé země. A je to příběh občanské odvahy, který dal disidentům Charty 77 a generaci roku 1989 referenční bod. Někteří z reformátorů, jako Dubček, se objevili znovu v roce 1989 a Dubček byl v prosinci toho roku zvolen předsedou Federálního shromáždění.

Na Západě byl rok 1968 rokem protestů a pražské jaro se s ním někdy míchá. Obojí se týkalo mladých lidí a požadavků svobody, ale československé hnutí vedla zevnitř vládnoucí strana, v zcela jiném politickém kontextu.

Pro obyvatele

Každý srpen se v Praze konají veřejné vzpomínkové akce. Mnoho Čechů z generace, která to zažila, vám řekne, kde 21. srpna byli.

Časté otázky

Co bylo pražské jaro?

Období politického uvolnění v Československu od ledna do srpna 1968 za Alexandra Dubčeka, shrnované heslem socialismus s lidskou tváří.

Kdo v roce 1968 vtrhl do země?

Vojska Varšavské smlouvy, hlavně Sovětského svazu, s Polskem, Maďarskem a Bulharskem. Rumunsko účast odmítlo.

Kdo byl Jan Palach?

Student, který se 16. ledna 1969 upálil na Václavském náměstí na protest proti následkům invaze. Zemřel o tři dny později.

Kdy odešla sovětská vojska?

Poslední sovětská vojska opustila Československo v roce 1991.