Otevření svazků StB: jak se Česko vyrovnalo se zločiny komunismu

Když komunismus v Československu v roce 1989 skončil, skončil bez soudů. Strana se vzdala moci, její vedoucí odstoupili a tajná policie přestala existovat. Následoval dlouhý spor o to, co demokratický stát dluží lidem, jimž bylo ublíženo, a co smí právem činit s těmi, kdo sloužili starému pořádku. Odpovědi, k nimž Česko dospělo, jsou směsí zákonů, archivů a několika soudních případů.

Tady je systém, jak dnes stojí, ve stručném nástinu.

První odpověď: lustrace

Slovo lustrace, z latinského výrazu pro očišťování, znamená prověřování lidí na vazby na starý režim. V Československu takzvaný velký lustrační zákon (zákon č. 451/1991 Sb.), přijatý v říjnu 1991, vyjmenoval kategorie osob, které nesměly zastávat některé vysoké veřejné funkce. Patřili mezi ně bývalí příslušníci a evidovaní spolupracovníci Státní bezpečnosti (StB), komunistické tajné policie, a držitelé vysokých funkcí v Komunistické straně. Dotčené funkce zahrnovaly ministry a poslance, vysoké státní úředníky, armádní důstojníky, soudce a státní zástupce, ředitele státních médií a manažery státních podniků.

Zákon měl být dočasný, na pět let, byl ale prodloužen a v roce 2000 byla časová hranice zrušena. Ústavní soud ho v roce 1992 potvrdil, ale stanovil meze, mimo jiné že vina člověka nesmí být předpokládána jen z objevení jeho jména ve svazku.

V praxi člověk žádá Ministerstvo vnitra o lustrační osvědčení, které uvádí, zda v době od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989 spadal do některé z dotčených kategorií. Pro funkce, na něž se zákon vztahuje, se osvědčení vyžaduje. Kritici nazývali zákon tupým nástrojem, mimo jiné proto, že svazky StB byly neúplné a mohly obsahovat nepravdivé záznamy. Tajná policie evidovala jako spolupracovníky i lidi, kteří o tom nic nevěděli, a dokumenty se v letech 1989 a 1990 ničily.

Druhá odpověď: zákon o protiprávnosti režimu

V roce 1993, po vzniku samostatné České republiky, přijal parlament zákon, který prohlásil komunistický režim za protiprávní a nelegitimní a jeho vedoucí za odpovědné za jeho zločiny. Zákon též stanovil, že lhůta, v níž lze zločin stíhat, neběží v letech 1948 až 1989, pokud zůstal z politických důvodů nestíhán. Cílem bylo umožnit soudit činy, které režim kryl.

K vyšetřování vznikla specializovaná policejní jednotka, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Případy se týkaly zabíjení na hranicích, pronásledování politických vězňů, násilného rušení klášterů a zneužívání ze strany tajné policie. Obviněno bylo několik bývalých funkcionářů a někteří byli odsouzeni. Odsouzení však zůstávají ve srovnání s rozsahem zločinů nečetná. Mnozí podezřelí zemřeli nebo byli shledáni příliš nemocnými, než aby mohli stanout před soudem, a tresty byly často mírné. Kritici říkají, že spravedlnost přišla pozdě, nebo vůbec. Obhájci odpovídají, že právní systém musí dodržovat právní stát, i když zločiny spáchal sám stát.

Archivy

Nejtrvalejším výsledkem bylo otevření svazků. Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) a Archiv bezpečnostních složek (ABS), zřízené zákonem z roku 2007, uchovávají záznamy StB a dalších bezpečnostních složek z komunistické éry spolu s dalšími materiály o režimu. Archiv byl otevřen v roce 2008. Dokumenty využívají badatelé, novináři a historici a jednotlivci mohou požádat o nahlédnutí do svazků, které se jich týkají. Česko otevřelo svazky poměrně brzy a s malým počtem omezení ve srovnání s některými jinými zeměmi, platí však pravidla ochrany údajů a práva třetích osob jmenovaných v dokumentech.

Ústav také vydává studie, pořádá vzdělávací programy a spravuje výstavy. To, co z archivů vyplývá, pomáhá vysvětlit rozsah sledování. Mnohé svazky podrobně líčí životy disidentů (viz Charta 77) a některé odhalují, kdo na koho donášel. Historici varují před přijímáním policejních zpráv v doslovném znění, protože tajná policie měla důvody přehánět, dokumenty však zůstávají nepostradatelné.

Rehabilitace a odškodnění

Vedle odpovědnosti pachatelů přijal stát zákony, které obětem nabídly určité zadostiučinění. Zákony o soudních rehabilitacích umožnily soudům rušit nespravedlivá odsouzení z komunistické doby a další zákony stanovily odškodnění pro lidi vězněné z politických důvodů a za majetek, který zabral stát, za splnění podmínek a lhůt. Další zákon uznal ty, kdo se podíleli na odboji proti komunismu, a přiznal jim určité výhody. Podmínky se v průběhu let měnily. Kdo si myslí, že on nebo jeho příbuzný mohou mít nárok, měl by se obrátit na příslušné ministerstvo nebo organizaci bývalých politických vězňů. Nároky církví se řešily zvlášť, jak popisuje text restituce církevního majetku.

Spory a kritika

Každý prvek byl sporný. Kritici lustrací, včetně některých bývalých disidentů, ji shledávali příliš hrubou: opírala se o svazky sestavené tajnou policií, mohla postihnout nevinné a nechat být ty, kdo se vyhnuli evidenci. Jiní, zejména na pravici, tvrdili, že dělala příliš málo a nechala mnoho funkcionářů ve veřejném životě. Výsledná rovnováha odráží základní dilema postkomunistických společností, mezi odpovědností a smírem.

Existuje i evropský rozměr. České instituce prosazovaly uznání komunistických zločinů na úrovni EU. Konference pořádaná českým Senátem v roce 2008 vyústila v Pražskou deklaraci o evropském svědomí a komunismu a v roce 2011 vznikla v Praze Platforma evropské paměti a svědomí. Evropský parlament také vyhlásil 23. srpna za evropský den památky obětí stalinismu a nacismu. Tyto iniciativy jsou předmětem debat, protože někteří historici se obávají, že komunismus a nacismus staví na roveň způsobem, který stírá jejich rozdíly.

Německá praxe, s jejím archivem Stasi a veřejným přístupem ke svazkům, ovlivnila českou politiku. Český přístup byl opatrnější ve stíhání a otevřenější u archivů. V obou zemích diskuse o minulosti pokračuje ve školách, médiích i v politice.

Proč na tom záleží dnes

Minulost dosud ovlivňuje českou politiku. Otázky ohledně dřívějších vazeb na StB se objevují ve volebních kampaních a několik politiků čelilo obviněním, že by nesplnili standardy, které stanovil lustrační zákon. Záznamy mají význam pro obyčejné rodiny, které se snaží zjistit, co se stalo jejich příbuzným. Jak se Češi na tuto dobu dívají dnes a proč si ji dobrá část pamatuje s láskou, popisuje text nostalgie po komunismu v Česku. O jedné z ústředních postav těchto dějin pojednává Václav Havel: od disidentského dramatika k prezidentovi.

Širší souvislosti najdete v textech Československo za komunismu, sametová revoluce a Pražské jaro a rok 1968. Soudy popisuje text české soudy: jak je uspořádána justice a roli Ústavního soudu text Ústavní soud České republiky vysvětlen.

Časté otázky

Co je lustrace?

Prověřování lidí na vazby na bezpečnostní složky z komunistické éry nebo na vysoké stranické funkce, které podle zákona č. 451/1991 Sb. brání v některých veřejných funkcích.

Kdo vydává lustrační osvědčení?

Ministerstvo vnitra, za období od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989.

Bylo odsouzeno mnoho komunistických funkcionářů?

Poměrně málo. Stíhání bylo pomalé a mnoho podezřelých zemřelo nebo bylo shledáno nezpůsobilými k soudu.

Mohu nahlédnout do svého vlastního svazku StB?

V zásadě ano, prostřednictvím Archivu bezpečnostních složek. Aktuální postup najdete na jeho webu.

Pokud zkoumáte rodinnou historii, začněte online průvodcem Archivu bezpečnostních složek o přístupu k záznamům.

Toto je obecný výklad, nikoli právní ani daňové poradenství.