Nostalgie po komunismu v Česku: co průzkumy umějí říct a co ne

Každých pár let přinese nějaký český list titulek v duchu „mnoho Čechů říká, že za komunismu se žilo lépe“. V zahraničí se šíří dobře, protože zní jako paradox: národ, který sametovou revolucí svrhl vládu, se mu zjevně stýská. Přečtěte si ale průzkum, z něhož titulek vychází, a paradox obvykle zmenší. Anketa málokdy měřila přání vrátit režim.

Na co se tedy ptají výzkumníci, proč se odpovědi mění a co průzkumy opomíjejí?

Co se měřilo

Československo řídila Komunistická strana od převratu v únoru 1948, dokud se strana v týdnech po 17. listopadu 1989 nevzdala monopolu. To je zhruba jednačtyřicet let a nebyly všechny stejné. Počátek padesátých let přinesl vykonstruované procesy a nucenou kolektivizaci. Šedesátá léta přinesla uvolnění, které skončilo invazí vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. To, co následovalo, se obvykle nazývá „normalizace“: dohoda, v níž si občané ponechali skromný soukromý život výměnou za politické mlčení. Pozadí popisují texty Československo za komunismu a Pražské jaro a rok 1968.

Respondent, který říká „tehdy se žilo lépe“, může myslet kteroukoli z těchto fází, nebo žádnou. Nejčastěji myslí vlastní mládí, které u lidí narozených v padesátých až sedmdesátých letech spadalo do let normalizace. Otázka se zodpovídá pamětí, ne učebnicí dějepisu.

Proč záleží na formulaci

České agentury, mezi nimi Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM) při Akademii věd České republiky a soukromá agentura STEM, se na komunistickou éru v průběhu let ptaly různými způsoby. Rozdíly mezi otázkami jsou větší než rozdíly mezi odpověďmi.

Jedna skupina otázek se ptá na režim samotný: byl pro zemi dobrý, nebo špatný, chtěli byste ho zpět? Další se ptá na stránky života, jako jsou jistota zaměstnání, bydlení, bezpečí na ulicích, rovnost, rodinný život, možnost cestovat nebo svobodně mluvit. Třetí žádá srovnání: vede se vám dnes lépe než v roce 1989, nebo zemi? Každá má tendenci vyvolat jiný obraz a titulek lze postavit na kterékoli z nich.

Respondenti také odpovídají z různých důvodů. Kdo řekne „lidé měli tehdy víc jistot“, neříká „lidé byli svobodnější“. Kdo řekne „dnes je to lepší“, může mít na mysli ceny, cestování, nebo prostě to, že je živ a zdráv. Výzkumníci rozlišují nostalgii po systému a nostalgii po životní etapě.

Co publikované řady ukazují a co ne

Renomované řady průzkumů k tomuto tématu ukazují některé stálé rysy, i když přesná čísla se rok od roku mění a je třeba je brát od agentury. Starší respondenti, lidé s nižšími příjmy a lidé mimo velká města obvykle vzpomínají na tu dobu vřeleji než mladší, zámožnější nebo městští respondenti. Zklamání z let transformace, k nimž patřila privatizace popsaná v textu česká privatizace v devadesátých letech, se projevuje jako důvod k vřelosti vůči dřívějšímu období. A řady obecně zjišťují zřetelnou většinu, která odmítá jakýkoli návrat vlády jedné strany.

Je lákavé to vtěsnat do jednoho procenta, a právě tehdy anketa přestává informovat. Číslo „nostalgie“ míchá lidi, kterým chybí dotované dovolené v odborářském středisku, s lidmi, kteří by dnes chtěli silnější stát, a s lidmi, kteří odpověděli napůl žertem. Tento text proto žádné takové číslo neuvádí. Poctivý způsob, jak s ním pracovat, je uvést agenturu, přesnou otázku a datum.

Průzkumy také nic neříkají o tom, co nejvíc zajímá historiky, tedy co systém dělal. Data o názorech nenahradí archivy. Ústav pro studium totalitních režimů a Archiv bezpečnostních složek uchovávají záznamy Státní bezpečnosti (StB) a badatelé podle nich dokládají sledování, věznění, omezení emigrace a běžné kompromisy pracovního života; příběh otevření svazků je v textu Česko a zločiny komunistické éry. Člověk si může upřímně vybavovat šťastné dětství v roce 1978 a soused si může upřímně vybavovat, jak ho vyštvali z práce, protože odmítl podepsat petici (stranu disidentů popisuje Charta 77). Obojí je pravda.

Paměťová propast mezi generacemi

V roce 2026 nemá nikdo mladší zhruba 55 let dospělý pracovní život před rokem 1989 a podíl těch, kdo si tu dobu vůbec nepamatují, stále roste. Český statistický úřad zveřejňuje věkovou strukturu obyvatelstva, z níž je vidět, jak rychle ubývá generace, která režim pamatuje jako dospělá. Pro mladší Čechy je to období, které poznali od rodičů, ze školy, z filmů a muzejních výstav, a nostalgie, pokud se objeví, je vypůjčená.

To mění, jak je třeba průzkumy číst. Otázka, která v roce 2011 dala určitý výsledek, oslovila populaci, v níž většina dospělých pracovala za komunismu. Stejná otázka dnes oslovuje jinou populaci a měří něco jiného, i při totožné formulaci. Časové řady napříč desetiletími si už z toho důvodu zaslouží opatrnost.

Učitelé a muzea na to reagují větším důrazem na svědectví. Projekty orální historie sbírají vyprávění lidí, kteří tu dobu prožili, včetně těch, kdo na ni vzpomínají v dobrém, a kladou je vedle dokumentů. Osobní paměť ověřená proti archivům je nejspolehlivější způsob, jak porozumět vztahu společnosti k vlastní minulosti. Postava, která velkou část té doby prožila a později vedla zemi, je představena v textu Václav Havel: od disidentského dramatika k prezidentovi.

Jak číst příští titulek

Pomůže pár návyků. Hledejte přesnou otázku, protože „život za komunismu“ a „komunistický režim“ nejsou zaměnitelné. Zjistěte, kdo byl dotazován a kolik lidí (typický celostátní průzkum vyptává kolem tisíce dospělých a podskupiny jsou mnohem menší). Všimněte si data: postoje se mění s ekonomikou a recese nebo cenový šok mívá za následek, že minulost vypadá laskavěji. Oddělte souhlas, že něco bylo lepší, od přání to obnovit. A ptejte se, co průzkum nepokrývá.

Pro nově příchozí do Česka je příběh také varováním před dvěma línými výklady. Jedním je, že Češi jsou všeobecně antikomunističtí a věc je uzavřená. Druhým, že velké počty lidí chtějí starý systém zpět. Důkazy nepodporují ani jedno. Komunistická strana Čech a Moravy zasedala v parlamentu po většinu doby po roce 1989, dokud ve volbách v roce 2021 nezískala žádný mandát, a její podpora se soustředila mezi starší voliče. To zapadá do regionálního, generačního a ekonomického vzorce, ne do masového hnutí.

Kde to zapadá do české veřejné debaty

Spor o to, jak vzpomínat na období 1948 až 1989, prochází českou politikou, vzděláváním i kulturou. Utváří debatu o lustracích a archivech, o pomnících a o tom, jak se učí konec tohoto období. Část je v textech sametová revoluce vysvětlena a stručné dějiny Česka. Další výročí roku 1945, které stále rozděluje paměť, je Den vítězství 8. května.

Časté otázky

Chce většina Čechů komunismus zpět?

Publikované řady průzkumů obecně ukazují většiny odmítající návrat vlády jedné strany, i když mnoho respondentů říká, že některé stránky každodenního života, například jistota zaměstnání, byly před rokem 1989 lepší.

Kdo provádí hlavní průzkumy veřejného mínění k tomuto tématu?

Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM) při Akademii věd České republiky, agentura STEM a několik komerčních agentur. Každá zveřejňuje metodiku, i když ne vždy anglicky.

Proč se odpovědi v různých průzkumech liší?

Liší se formulace, vzorek, načasování i srovnání, na které se otázka ptá. Otázka na režim a otázka na každodenní život měří různé věci.

Kde si mohu přečíst, co režim skutečně dělal?

Ústav pro studium totalitních režimů a Archiv bezpečnostních složek zveřejňují výzkum a dokumenty o tomto období, některé anglicky.

Chcete-li si vyzkoušet vlastní čtení průzkumu, najděte nějaký na webu CVVM a porovnejte znění otázky s tím, jak ho shrnul list.