Václav Havel: od disidentského dramatika k prezidentovi

Dne 29. prosince 1989 zvolilo Federální shromáždění prezidentem Československa Václava Havla, dramatika, který byl téhož roku ještě ve vězení. O šest týdnů dřív byl zakázaným spisovatelem pod stálým dohledem tajné policie. Jen málo osobností dvacátého století se tak rychle dostalo z okraje do středu státu.

Havel zemřel 18. prosince 2011 a truchlili nad ním politici všech stran. Tohle je stručný životopis pro čtenáře, kteří chtějí vědět, kdo byl a proč na něm stále záleží.

Raná léta

Havel se narodil v Praze 5. října 1936 do zámožné rodiny stavitelů, majitelů nemovitostí a podnikatelů z filmového průmyslu; rodina postavila palác Lucerna na Václavském náměstí. Po komunistickém převratu v roce 1948 rodina o majetek přišla a „buržoazní“ původ mladého Havla mu zavřel dveře na univerzitu. Vyučil se laborantem, absolvoval vojenskou službu a v roce 1960 nastoupil do pražského Divadla Na zábradlí, nejdřív jako jevištní technik. Později dálkově studoval dramaturgii na Akademii múzických umění.

Jeho rané hry se hrály na Zábradlí: Zahradní slavnost (1963) a Vyrozumění (1965) jsou satirou na byrokratický jazyk a absurditu institucionálního života. Udělaly z něj přední hlas českého divadla šedesátých let, ve stejné době jako generace spisovatelů a filmařů, na které Pražské jaro upozornilo širokou veřejnost, o čemž pojednává článek Pražské jaro a rok 1968.

Disent

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a následující „normalizaci“ byly Havlovy hry zakázány na českých jevištích. Čas pracoval v pivovaru v Trutnově, což využil ve svém psaní. Jeho jednoaktovky o disidentském spisovateli Ferdinandu Vaňkovi, mezi nimi Audience, odehrávající se v pivovaru, kolovaly v samizdatu a hrály se v zahraničí.

V roce 1975 napsal otevřený dopis komunistickému vůdci Gustávu Husákovi, v němž kritizoval dopad režimu na společnost. V roce 1977 se stal jedním z prvních mluvčích Charty 77, manifestu, který vládu kritizoval za to, že nedodržuje lidská práva, ke kterým se zavázala (celý příběh je v článku Charta 77). Režim odpověděl zatýkáním a výslechy. Havlův esej Moc bezmocných (1978) analyzoval, jak obyčejný člověk, zelinář, který vyvěsí v okně heslo, pomáhá systém udržovat tím, že se přizpůsobuje, a jako politický čin prosazoval „žít v pravdě“. Zůstává jeho nejznámějším politickým textem a v zahraničí se hojně čte. Pozadí tohoto období je v článku Československo za komunismu.

V roce 1979 byl spolu s dalšími členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných zatčen a odsouzen na čtyři a půl roku. Odseděl téměř čtyři roky, z velké části v podmínkách, které mu poškodily zdraví. Ve vězení psal dopisy manželce Olze, vydané jako Dopisy Olze, které patří k jeho nejčtenějším dílům. Na začátku roku 1983 byl po těžké nemoci propuštěn.

Rok 1989

V lednu 1989 byl Havel znovu zatčen po účasti na připomínce Jana Palacha a několik měsíců si odseděl, v květnu byl propuštěn. V listopadu 1989, poté co policie 17. listopadu zasáhla proti studentské demonstraci v Praze, pomohl založit Občanské fórum, široké hnutí, které vyjednalo ústup komunistů. Davy na Václavském náměstí ho volaly za prezidenta a Federální shromáždění ho po vzdání se monopolu moci komunistické stranou zvolilo 29. prosince. Události popisuje článek Sametová revoluce.

Jeho první prezidentské období se vyznačovalo neformálním stylem, symbolickými gesty a požadavkem morální politiky. Otevřel Pražský hrad veřejnosti, jmenoval disidenty a kulturní osobnosti do funkcí a hodně cestoval, aby novou demokracii propagoval. Učinil také nepopulární rozhodnutí, mezi nimi časnou amnestii, při níž bylo propuštěno mnoho vězňů, a výraz politování nad poválečným odsunem Němců, který vyvolal debatu doma, jak se píše v článku Benešovy dekrety.

Prezidentství a rozdělení Československa

Havel byl v roce 1990 zvolen znovu a prošel počáteční transformací s hospodářskými reformami, privatizací a napětím mezi Čechy a Slováky. Hájil zachování federace, ale volby v červnu 1992 přinesly v obou republikách vládnoucí strany, které chtěly různé věci. Když se ukázalo, že slovenští zástupci ho znovu nezvolí a že federace bude rozpuštěna, 20. července 1992 rezignoval. Příběh rozdělení je v článku Sametový rozvod.

Po vzniku České republiky 1. ledna 1993 ho parlament 26. ledna 1993 zvolil jejím prvním prezidentem. Funkce je podle ústavy převážně reprezentativní, jak vysvětluje článek jak se volí český prezident a co dělá, ale Havel využíval své morální autority k vyjadřování k zahraniční politice, lidským právům a směřování země. V roce 1998 byl zvolen znovu a v únoru 2003 na konci druhého období úřad opustil.

Spisovatel a myslitel

Havlovy hry stojí na jazyce: úředníci, kteří mluví prázdnými formulemi, lidé opakující hesla, kterým už nevěří, schůze, na nichž se nic nerozhoduje. Zahradní slavnost ukazuje mladého muže, který v instituci stoupá tím, že ovládne její žargon, až ztratí vlastní identitu. Stejná starost prochází jeho eseji. Hlavním nebezpečím komunistického systému, a moderních společností obecněji, nebyla podle Havla jen síla, ale zvyk přizpůsobivosti, který se šíří, když lidé přestanou říkat, co si myslí. Jeho odpovědí byla politika malých aktů poctivosti, které nazval „žít v pravdě“, a trvání na tom, že morální volby ve veřejném životě záleží.

Tento postoj vysvětluje mnoho z jeho prezidentství. Nedůvěřoval stranické politice, dával přednost občanským hnutím a osobním gestům a nebyl spokojen s tržně orientovaným hospodářským přístupem svého premiéra Václava Klause. Oba muži se stali představiteli odlišných představ o postkomunistickém českém státě, což utvářelo debatu v devadesátých letech. Klaus se později sám stal prezidentem a v době, kdy se táhla Lisabonská smlouva, se označil za disidenta v EU (viz Česko a Lisabonská smlouva).

Zahraniční politika a odkaz

Havel byl významným zastáncem členství Česka v NATO a EU. Česká republika vstoupila do NATO v roce 1999, za jeho prezidentství, a summit NATO v Praze v roce 2002 byl vrcholem jeho funkčního období. Podpořil západní zásah v Kosovu v roce 1999, což rozdělilo názory. Spojován byl také s podporou hnutí za lidská práva jinde, od Barmy po Kubu. Paměť té doby pokrývá článek Vstup Česka do NATO a EU.

V pozdějších letech se vrátil k psaní. Hra Odcházení, napsaná po odchodu z úřadu, měla premiéru v roce 2008 a v roce 2011 podle ní natočil film. Zemřel na Hrádečku, své chalupě v Krkonoších, 18. prosince 2011 ve věku 75 let.

O jeho odkazu se diskutuje. Obdivovatelé v něm vidí morální kompas a symbol pokojného konce komunismu ve střední Evropě, člověka, který ukázal, že slabí mohou vyzvat mocné tím, že odmítnou lhát. Kritici zleva i zprava ho obviňovali z naivity, z toho, že byl populárnější v zahraničí než doma, a z toho, že se nepostavil ekonomickým změnám po roce 1989. Názor doma byl méně jednotný, než naznačuje mezinárodní obraz. Přesto jeho jméno nese pražské letiště, knihovna a řada ulic i cen. Jeho místa v hlavním městě mapuje článek Havlova Praha a to, jak se stát později vypořádal s režimem, proti němuž stál, článek Česko a zločiny z doby komunismu.

Časté otázky

Kdy byl Václav Havel prezidentem?

Československa od 29. prosince 1989 do rezignace 20. července 1992 a České republiky od roku 1993 do roku 2003.

Co byla Charta 77?

Manifest z roku 1977, který podepsali čeští a slovenští občané a který kritizoval komunistickou vládu za nerespektování lidských práv. Havel byl jedním z jejích prvních mluvčích.

Byl ve vězení?

Ano, několikrát. Nejdelší trest, od roku 1979, trval téměř čtyři roky.

Která jsou jeho nejznámější díla?

Hry Zahradní slavnost a Vyrozumění, esej Moc bezmocných a vězeňské dopisy vydané jako Dopisy Olze.

Chcete-li jít dál, vyberte si některý z uvedených esejů nebo her a čtěte ho spolu se stručnými dějinami sedmdesátých let.