Přehlasovaní v Bruselu: Česko, kvóty a rozsudek z roku 2020

Když se EU v roce 2015 rozhodla rozdělit uprchlíky mezi členské státy, udělala něco neobvyklého: přehlasovala vlády, které řekly ne. Hlasovalo se kvalifikovanou většinou, čtyři země včetně Česka zůstaly v menšině a rozhodnutí bylo právně závazné. Rozpoutal se tím spor o suverenitu, solidaritu a hranice unijního práva, který dodnes zcela neskončil.

Jak spor vznikl a co o něm říkají soudy a nový pakt, popisujeme níže.

Krize roku 2015

V roce 2015 přešlo přes Středozemní moře a Balkán do EU více než milion lidí, většinou utíkajících před válkou v Sýrii a dalšími konflikty. Řecko a Itálie, první země příchodu, měly potíže všechny registrovat a ubytovat a mnozí lidé putovali dál do Německa, Švédska a jinam. Podle dublinských pravidel odpovídá za azylovou žádost obvykle země prvního vstupu, což několik států velmi zatížilo.

EU odpověděla nouzovými opatřeními. V září 2015 přijala Rada dvě rozhodnutí o přemístění žadatelů o azyl, kteří zjevně potřebují mezinárodní ochranu, z Itálie a Řecka do jiných členských států, a to během dvou let. Uváděné číslo bylo 160 000, v praxi se později snížilo. Každá země dostala podíl podle počtu obyvatel, hospodářské síly a dalších kritérií. Rozhodnutí se opírala o nouzové ustanovení smluv, které umožňuje přijetí kvalifikovanou většinou.

Česká vláda v čele s Bohuslavem Sobotkou povinné kvóty odmítala. Dne 22. září 2015 hlasovaly proti Česko, Maďarsko, Slovensko a Rumunsko. Praha argumentovala, že přemístění krizi nevyřeší, podpoří pašeráctví a že o tom, koho přijmout, mají rozhodovat národní vlády. Zastánci přemístění namítali, že zásada solidarity ze smluv znamená, že se břemeno musí sdílet.

Co udělalo Česko

Česko v rámci programu přijalo jen hrstku lidí: podle široce uváděných údajů 12. Po první malé skupině se přestalo zapojovat a další závazky nepřijalo. České vlády uváděly, že země není přirozeným cílem většiny žadatelů o azyl, kteří dávali přednost Německu nebo Skandinávii, a že Česko má povinnost chránit svou bezpečnost. Poukazovaly také na vlastní zkušenost s pomocí uprchlíkům, od válek na Balkáně v 90. letech až po Ukrajinu později.

Veřejné mínění bylo proti povinným kvótám výrazně nakloněno. Odpor se stal součástí volebních kampaní a Andrej Babiš, který se v prosinci 2017 stal premiérem, z něj udělal jedno z témat. Počet azylových žádostí podaných v Česku přitom zůstává ve srovnání se západoevropskými zeměmi nízký. Statistiky zveřejňují Ministerstvo vnitra a Eurostat.

Soudní spor

Evropská komise zahájila v roce 2017 řízení o porušení povinnosti proti Česku, Maďarsku a Polsku kvůli tomu, že nesplnily rozhodnutí o přemístění. Slovensko a Maďarsko navíc napadly samotná rozhodnutí, ale Soudní dvůr jejich žalobu v roce 2017 zamítl.

Rozsudkem z 2. dubna 2020 (spojené věci C-715/17, C-718/17 a C-719/17) Soudní dvůr konstatoval, že tyto tři státy nesplnily své povinnosti podle práva EU. Odmítl jejich argument, že národní odpovědnost za veřejný pořádek a vnitřní bezpečnost jim dovoluje rozhodnutí neuplatnit. Soudní dvůr připustil, že členské státy se mohou na takové důvody v jednotlivých případech odvolat, ale musí vycházet z konkrétních důkazů, nikoli z obecného odmítnutí. V době rozsudku už program přemístění skončil, takže verdikt žádný stát nezavázal nikoho přijmout. Týkal se minulosti, ale stanovil měřítko pro budoucnost.

Nový pakt

Zkušenost přiměla EU k přehodnocení. Po letech jednání přijala v roce 2024 pakt o migraci a azylu, který se má začít uplatňovat v polovině roku 2026. Mění postupy na hranicích, posiluje prověřování a rychlé vyřizování některých žádostí, upravuje pravidla určující odpovědný stát a zavádí „mechanismus solidarity“. Členské státy mohou přispívat ke společné zátěži různými způsoby: přijetím přemístěných lidí, finančním příspěvkem nebo provozní podporou, například personálem a vybavením. Smyslem bylo vyhnout se strnulosti kvót z roku 2015 tím, že státy dostanou na výběr.

Česko k částem paktu vyslovilo výhrady. Postupné vlády prohlašují, že povinné přemístění nepřijmou, a zdůrazňují, že dávají přednost ochraně vnějších hranic a spolupráci se zeměmi původu a tranzitu. Praktický postoj k příspěvku na solidaritu i to, jak Česko provede postupy z paktu, závisí na vládě v úřadu a na potřebné vnitrostátní legislativě (stav k roku 2026; ověřte u Ministerstva vnitra a Rady EU). Jde o oblast s aktivními politickými a právními změnami, proto se obracejte na oficiální zdroje.

Další části obrazu

Považovat spor o kvóty za celou českou migrační politiku by byla chyba. Česko má početnou zahraniční pracovní sílu, o které se píše v textech vysvětlení typů českých víz a zaměstnanecké karty a modré karty, a od roku 2022 ve velkém přijímá lidi z Ukrajiny v režimu dočasné ochrany (viz Česko a Ukrajina). Ukrajinský případ se od roku 2015 liší v podstatných věcech: šlo o lidi ze sousední země, použil se jiný právní nástroj (směrnice o dočasné ochraně) a zpočátku panovala široká podpora veřejnosti.

Spor také ukazuje, jak EU rozhoduje. Migrace a azyl jsou sdílená pravomoc a většina rozhodnutí vyžaduje kvalifikovanou většinu v Radě a souhlas Evropského parlamentu, jak vysvětluje text jak funguje EU. Členský stát tak může být přehlasován a výsledek přesto musí uplatnit, což je součást toho, co členství znamená (co členství v EU znamená pro Česko). O české ratifikaci smlouvy, která rozšířila většinové hlasování, se píše v textu Česko a Lisabonská smlouva. Schengenský systém, který stojí na společných vnějších hranicích, popisuje text schengenský prostor a Česko.

Proč spor trvá

Pod právním sporem zůstávají otevřené tři neshody. První se týká solidarity: zda sdílení odpovědnosti znamená přijímat lidi, nebo zda se počítají i jiné příspěvky. Druhá suverenity: zda právo rozhodovat o tom, kdo smí vstoupit a zůstat, náleží výhradně národním vládám. Třetí účinnosti: zda kvóty pomáhají, nebo překážejí snahám řešit nelegální migraci. Každá strana má vážné argumenty a důkazy jsou sporné.

Časté otázky

Kolik uprchlíků přijalo Česko v rámci programu z roku 2015?

Zhruba tucet, podle široce uváděných údajů. Poté se Česko přestalo zapojovat.

Jak rozhodl Soudní dvůr v roce 2020?

Že Česko, Maďarsko a Polsko nesplnily povinnosti vyplývající z práva EU, když neuplatnily rozhodnutí o přemístění.

Zavádí nový pakt kvóty?

Zavádí mechanismus solidarity, v němž mohou státy přispívat přemístěním, finančními platbami nebo provozní podporou. Podrobnosti ověřte u Rady EU.

Je to totéž jako situace ukrajinských uprchlíků?

Ne. Ukrajinci byli přijati podle směrnice EU o dočasné ochraně, tedy v jiném právním rámci.

Chcete-li sledovat aktuální český postoj, čtěte prohlášení Ministerstva vnitra k paktu společně s výkladem Rady EU.